Lidé sní o cestách na jiné planety již od doby, kdy je první astronomové objevili. A v posledních desetiletích s rozvojem kosmických technologií se zdá, že jsme tomuto cíli blíže, než kdykoliv předtím. Koneckonců jsme poslali například sondy na Mars, takže cesty na nejbližší planety nejsou mimo naše možnosti. Jejich osídlení je však jiná otázka.
V první řadě je potřeba určit, která z nich bude k tomuto účelu nejvhodnější. V první řadě musí být v obyvatelné zóně. Ta však zdaleka není tak velká. Jedná se o oblast, ve které panují takové teploty, které jsou příznivé pro život tak, jak jej známe. V naší Sluneční soustavě sem patří Venuše, Země a Mars.
Na výběr tedy máme mezi Venuší a Marsem, přičemž obě dvě mají své problémy, související především s atmosférou. Zatímco na Venuši je příliš hustá a s vysokým podílem skleníkových plynů, což znamená, že je zde až moc velký tlak vzduchu a samozřejmě také teplota, u Marsu je tomu naopak – zde není žádná. Je pak jasné, že dříve, než se kdekoliv usadíme, budeme muset tyto problémy řešit.
U Marsu by se mohla situace na první pohled zdát jednodušší – přeci jen zde stačí dodat potřebné plyny, například pomocí řas a bakterií, podobně jako se vyvíjela na Zemi, jen ve zrychleném tempu. A to by bylo skutečně relativně jednoduché, kdyby nebylo jednoho drobného zádrhelu – Mars si kvůli chybějící magnetosféře nedokáže atmosféru udržet. Pokud bychom jej tedy osídlili, museli bychom žít v uzavřených oblastech pod poklopem.
U Venuše naproti tomu máme problém ten, že zde je jí v podstatě příliš mnoho a má navíc nevhodné složení. S tím se však již alespoň dá něco dělat, alespoň v dlouhodobém hledisku. Ovšem při dnes známých metodách by trvalo tisíc let, než by byla upravena tak, aby se na ní dalo žít. Je tedy jasné, že nové planety prozatím neosídlíme.