O cestování časem sní lidé již od pradávna. Není tedy divu, že se stalo námětem nejen mnoha legend a příběhů (stačí si jen vzpomenout na ty, kdy člověk vešel do jeskyně, a když z ní vyšel, zjistil, že mezitím uplynula celá desetiletí), ale později i vědeckofantastické literatury. Typickým příkladem je zde Stroj času od H. G. Wellse, tedy autora, který žil ve viktoriánské Anglii.
Není tedy divu, že si i vědci lámou hlavu s otázkou, zda jsou cesty časem reálně možné, ať už do minulosti, budoucnosti či oběma směry. Zatím samozřejmě pracují pouze v teoretické rovině, avšak pokud by uspěli, bylo by jen otázkou času, kdy by bylo zavedeno v praxi.
Je tedy rozhodně na místě se ptát, jak moc je tato možnost reálná. Ukazuje se však, že posílání lidí časem v nejbližší době rozhodně nehrozí. K tomu by totiž bylo potřeba překonat rychlost světla, což prozatím představuje bariéru, se kterou si nedovedeme poradit.
Problémem také je, že lidské tělo by takovou rychlost zkrátka a dobře nevydrželo. Ovšem i pokud bychom se jí přiblížili, například na 99 %, pak by byla cesta časem relativně možná. Princip je jednoduchý – čím rychleji se pohybujeme, tím rychleji kolem nás plyne i čas. Přeci jen, každý pohyb představuje zakřivení časoprostoru. Co by to tedy pro nás znamenalo?
Pokud by se hypotetický cestovatel vydal 99% rychlostí světla, pak by čas kolem něj ve skutečnosti plynul mnohem pomaleji než pro ostatní. Pokud by se tedy vrátil například (z jeho pohledu) po roce, zjistil by, že na Zemi uplynula mnohem delší doba.
I tato forma cesty časem je nám však prozatím uzavřena. Nemáme totiž technologie, kterými bychom mohli něco takového uskutečnit, nehledě na to, jak zabezpečit, aby cestovatel během té doby nepřišel díky těmto rychlostem o život.
Zdá se tedy, že cesty časem prozatím zůstanou jen v hlavách autorů knih a filmů. A to je možná dobře – kdo ví, jaké škody bychom tím mohli napáchat.