Když na tom nejsme my lidé po zdravotní stránce ideálně, není nám často co závidět. Jistě, nemusíme třeba do práce nebo do školy a můžeme se povalovat v posteli a lenošit, ale co z toho člověk má, když mu není blaze ani na těle, ani na duši? To už by kolikrát radši do té práce nebo školy šel, kdyby to šlo.
Ale když někde něco chytíme, je záhodno to vyléčit. A pokud se bavíme o infekcích, je docela běžné, že se neobejdeme bez antibiotik, která bychom měli brát v případech, kdy je infekce bakteriálního původu a ne virová. Protože virům jsou antibiotika pro srandu.
Jenže ona jsou stále častěji antibiotika pro srandu i těm baktériím. Říká se tomu rezistence a představuje to stále zásadnější problém. Protože co se stane, když antibiotika nezaberou? Pochopitelně trpíme dál. Do chvíle, než dostaneme něco, co zabere.
Takové rezistence mikroorganismů na antibiotika ale přibývá. A ty tam jsou doby, kdy byl považován docela obyčejný penicilin za všelék. Dnes už je tento tak často neúčinný, že třeba já ani nepamatuji, kdy jsem ho vlastně bral naposled.
A jak se to řeší, když antibiotikum nezabere? Přece jedině tak, že se to přeléčí antibiotikem jiného druhu. Je-li nákaza odolná vůči jednomu antibiotiku, musí se použít jiné, odlišné. A tak nám vědci vymysleli už nejednu alternativu. Máme různá penicilinová antibiotika, máme cefalosporiny, tetracykliny, makrolidy… A co se tohoto typu léčiv týká, mají vědci z oboru zaměstnání jisté. Protože s délkou užívání a počtem pacientů, zejména těch, kteří předepsaná antibiotika neužívají tak, jak mají, roste riziko rezistence a tedy i potřeba stále nových a nových antibiotik. Která se musí objevit.
Ale možnosti nových objevů jsou prý čím dál menší. A roste počet infekcí, které jsou už dnes léčitelné jen skutečně specifickými antibiotiky nebo už na ně lidstvo dokonce lék nemá. Což je průšvih a velká výzva pro vědu. Protože jinak reálně hrozí, že budeme umírat i na donedávna běžné a léčitelné infekce. A nebude nám pomoci.