Asi nikdo nebude rozporovat, že jsme v posledních desetiletích svědky značného vědeckého pokroku. Máme věci, o kterých se nám dříve ani nezbylo, a dokážeme prozkoumat dříve neprozkoumatelné. Jako příklad lze uvést třeba první fotografii černé díry, případně objev Higgsova bosonu. To vše následně slouží k vytváření nových technologií, které nám usnadňují život.
Mnozí však tvrdí, že se v současnosti odehrává až příliš rychlým tempem, a že nad ním ztrácíme kontrolu. Jednoduše řečeno, ano, něco objevíme, avšak nejsme schopni plně docenit důsledky, které tento objev bude mít. To samozřejmě není ve světě vědy nic nového. Když Alfred Nobel vynalezl dynamit, představoval si jeho využití v hornictví a při dolování. Nenapadlo je, že jej modifikují na zbraň, která bude zabíjet nevinné lidi.

Zde si však musíme uvědomit, že rychlý vědecký pokrok je ve skutečnosti něco, co potřebujeme. Dnes mnohem více, než kdy jindy, vzhledem k hrozbám, které představují globální změny klimatu. Neboť pouze pomocí vědy dokážeme přijít na to, jak jejich dopady alespoň zmírnit dříve, než bude pozdě.
Také nesmíme zapomenout, že náš čas na této planetě je omezený. I kdybychom se nějakým zázrakem vyhnuli dopadu asteroidu, výbuchu supervulkánu, jaderné válce či kterékoliv z dalších pohrom, které by mohly lidstvo zničit, stále je tu Slunce, které nás v budoucnu (pravda, hodně vzdáleném budoucnu) zničí. Pokud tedy chceme přežít, musíme být schopni najít si nový domov.
K tomu máme bohužel dnes stále ještě daleko. Koneckonců jsme doposud nezvládli ani meziplanetární lety s lidskou posádkou, o těch mezihvězdných ani nemluvě. Rozhodně bychom tedy měli být vděčni za každý objev, který vědci udělají, neboť nás posunuje o krok blíže k záchraně. Ano, ta se bude s největší pravděpodobností týkat až našich hodně vzdálených potomků, to však neznamená, že bychom se jim neměli snažit dát základ, na kterém mohou stavět.